Tento chlapec to v životě neměl lehké. Je totiž výsledkem výzkumu vědců, kteří pracovali na mimoděložním otěhotění nikoliv ve zkumavce, ale nyní nově v hliníkovém sudu. Porod tak probíhá velmi jednoduše, kdy se vlastně jen postaví kočárek pod pípu a otočí se výčepní pákou. Novorozenec vypadne přímo do kočárku a odpadá tím i starost se stříháním pupeční šňůry, kdy se místo toho z hlavy miminka jen sfoukne pěna.

A protože Yetty od malička neznal nic jiného než sud, rozhodl se, že se jím stane. Začal papat a přibírat na váze. Zanedlouho se dostal do podvědomí veřejnosti, když díky němu museli ve všech školách vylepšit bezbariérové vstupy, protože Yettyho díky jeho váze museli všude vozit pivovarníci na rudlu. Po dokončení střední školy v oboru zámečník-sexuolog se dostal do Guinessovy knihy rekordů za největší akné v historii lidstva. Díky této vadě byl velmi ošklivý a někteří lidé si ho dokonce pletli s mapou Islandu. Později mu byla nabídnuta práce v brněnském planetáriu na Kraví hoře, kde měl se svou tváří předvádět divákům měsíční krajinu. Yetty ji však odmítl s tím, že nebude dělat lidem šaška. Kéž by tenkrát věděl, jak moc se plete.

Jediná práce, kterou se svojí vizáží dokázal sehnat, byla pozice ve společnosti Deratic s.r.o., kde pro tuto firmu na loukách strašil hady. Mělo to však ošklivé následky, protože se ho báli i zajíci, lišky a medvědi, kteří se v zoufalství vrhali ze skal. A protože nikomu v domě ani na louce medvědi na sýr nechodí, rozhodla se firma Deratic Yettyho propustit.

Jmenuje se prostě Mikeš. Stále však doufá, že si jednou zahraje v nějakém hollywoodském trháku po boku takových hvězd, jako je Halle Berry, Barbara Streisand, nebo Jack Black. Proto si svoje jméno poangličtil a říká si Mikesh. Tímto jménem chtěl dát také světu najevo svoji finanční nezávislost, protože “mikeš” ve španělštině znamená “moje hotovost”.

O Mikešovi se ví, že je velmi technický typ. Po světě se stal známým hlavně svými mobilními telefony a tablety, které vyráběl v kočárkárně paneláku, kde bydlí. Obzvláště jeho tablet Mikerola TD19 byl celosvětově považován za průlom v technologiích mobilních zařízení, avšak mezi uživateli nebyl moc oblíbený pro svoje rozměry a váhu, ale také hlučnost. Tento tablet s úhlopříčkou displeje 4,7” totiž poháněl dieselový agregát s obsahem válců 1,9 litrů. Miki totiž nevěří na baterie, jelikož se musejí složitě dobíjet z elektrické sítě. Podle něho to je jako elektrokolo. Když vám dojde baterie v lese, jste v loji. Kanistr s naftou však u sebe můžete mít vždycky. Mikerola TD19 byl tedy takový domácí garážový tablet a sloužil spíše lidem, kteří si chtěli ve stodole zahrát Angry Birds.

Jeho kariéra jej však omrzela ve chvíli, kdy jeho jméno zahraniční tisk psal jako Mikeś, protože jim Mikesh přišlo na Čecha jako výmysl. V tu chvíli se rozhodl, že se vrhne do šoubyznysu, kde si jeho jméno můžou přetvářet a domýšlet jak chtějí, stejně jako imaginární seznam jeho milenek. První nástroj, který mu přišel do rukou, byla kytara. Sebral ji jednomu bezdomovci na Rooseveltové ulici v Brně, za trest, že mu nechtěl zahrát Stánky od bratří Nedvědů. Svého činu nikdy nelitoval, i když se později dozvěděl, že mu Stánky bezdomovec nechtěl zahrát proto, že už byl od šesti od rána mrtvý.

Na kytaru cvičil pilně a každý den. Zkoušel si pilovat různé techniky a hmaty, leckdy trénoval i dlouho do noci. Zhruba po pěti letech tohoto tréninku se odvázal a koupil si ke své kytaře dokonce i struny. Zanedlouho se stal také významným skladatelem. Jeho dílem je například znělka k televiznímu seriálu Hospic v Oranžových příkopech, který se ovšem nikdy nevysílal a prezident České republiky dokonce nakázal všechny jeho kopie spálit. Prý měla znělka seriálu negativní vliv na lidský nervový systém.

O několik let později se setkal s osobou, jejíž charakterové rysy viděl poprvé v životě. Ihned jej napadlo tohoto člověka zmlátit a tak se stali z Mikeše a Yettyho nejlepší kamarádi. Začali produkovat muziku. Ta však byla jazzovou policií označena za přehnaně hovadskou, proto byli Mikesh a Yetty donuceni pracovat jako vykonavatelé spravedlnosti. Pod dozorem jazzové policie tedy založili nejtvrdší múzickou kárnici v Evropě, jenž dostala jméno podle toho, kdo měl v den jejího otevření svátek – Morčata na útěku. Ve své vlastní káznici si Mikesh společně s Yettym odpykávají svůj trest. A protože trest za vraždu hudebního průmyslu je v této zemi vysoký, předpokládá se, že odtud živí nevyjdou.

Jedná se o rozkošného, hodného, přátelského, milého a hlavně zbožného mládence.

Celý život se profesionálně věnoval charitativní činnosti, náboženským rituálům a ve volném čase pekl chléb.

To vše se změnilo, když nastoupil, coby beznohý žonglér, do cirkusu YBCA. V tu chvíli se z něho stal hospodský povaleč a vulgární veršotepec. Za svoje prohřešky musel občas pykat v Morčatech na útěku, kdy na pódiu musel vykonávat veřejně neprospěšné práce místo Kečupa.

Poté, co se Kečupovi podařilo z káznice Morčata na útěku utéct, skončil Dejan v jeho cele.

Filipínec byl odjakživa velmi šikovný kluk. Bydlel se svou rodinou na Vysočině a už ve svých třech letech uměl naladit piáno, vykleštit sele, nebo pokosit louku. Když mu bylo čtrnáct, stal se poprvé slavným. Psaly o něm totiž noviny, kde byla umístěna jeho fotografie v levém dolním rohu s popiskem “Tento chlapec skončil jako čtvrtý ve sběru kaštanů.”

Neví se jistě, jak ho zrovna kaštany inspirovaly k jeho dalšímu oboru, ale už v patnácti letech začal pracovat v pornoprůmyslu. Nejprve na pozici takzvaného bradavkového osvětlovače (osvětlovači se v této branži dělí podle toho, na kterou část těla svítí), později byl degradován na nižšího nástěnkáře, když si šlehačkou připravenou k natáčení ozdobil polárkový dort. Ani jako pornonástěnkář se však moc dlouho na vrcholu slávy neudržel a po dvou měsících skončil na úřadu práce. Tam mu po přečtení jeho strukturovaného životopisu nabídli místo v cirkuse, ale principál jej odmítl s tím, že jeho žena má zálibu v mladých chlapcích a kdyby ho kvůli němu podvedla, musel by ji předhodit k večeři hrochovi Ignácovi. A to on zatím nechce.

Trvalo další rok a půl, než si Filipínec našel brigádu u místního klepače koberců, pana Jaroslava Hobliny. Filipínec nafasoval svůj vlastní prakl a musel každý den, kromě víkendů, prášit zákazníkům koberce. Aby mohl údery praklem doma trénovat, koupil mu pan Hoblina bubny značky DW Drums a dva páry dřevěných paliček.

Všechno nabralo nový směr, když si Filipíncova tlučení do bubnů všiml uznávaný americký bubeník Mike Terrana, který právě v tu chvíli na Vysočině houbařil, jelikož je tento kraj ve Spojených státech, hlavně v Buffalu, svými praváky proslulý.

Mike vzal Filipínce s sebou do Ameriky, kde mu ukázal pár fíglů a zlepšováků a zasvětil jej do světa bicích. Není bez zajímavosti, že se tam na krátkou dobu Filipínec dostal i k filmu, kdy měl hrát dvojníka Jasona Stathama. Bohužel, jakmile režisér našel své kontaktní čočky, poslal Filipínce na nejbližší vlak. Po nějaké době hraní s Terranou, kdy u něho Filipínec i bydlel, došla tomuto slavnému bubeníkovi trpělivost, protože se mu z ložnice neustále ztrácela šlehačka a ve sklepě ze dne na den začal bydlet nějaký hroch jménem Ignác. Filipínec tedy musel do vyhnanství.

Nějakou dobu hrál po Spojených státech na ulici, kde od něho čerpal inspiraci například Lars Ulrich z kapely Metallica, který jeho hraní pozoroval, když si ráno chodil pro tlačenku v sezamové bulce. Při běžné kontrole umístění dvoušlapky a hi-haty, kterou preventivně provádí každý měsíc jazzová policie, bylo prokázáno, že má Filipínec prošlé vízum. Musel tedy odcestovat ze země a k tomu byl ještě za špatně umístěnou dvoušlapku doporučen k zadržení a odnětí svobody po dobu jedenácti let.

Kriminály v Česku už však byly plné a navíc by se jeho bubny na žádnou celu nevešly. Filipínec tak byl roku cca 2006 umístěn do kárného zařízení jménem Morčata na útěku, kde si svůj trest odpykává dodnes.