null

Yetťák

zpěv

Tento chlapec to v životě neměl lehké. Je totiž výsledkem výzkumu vědců, kteří pracovali na mimoděložním otěhotění nikoliv ve zkumavce, ale nyní nově v hliníkovém sudu. Porod tak probíhá velmi jednoduše, kdy se vlastně jen postaví kočárek pod pípu a otočí se výčepní pákou. Novorozenec vypadne přímo do kočárku a odpadá tím i starost se stříháním pupeční šňůry, kdy se místo toho z hlavy miminka jen sfoukne pěna.

A protože Yetty od malička neznal nic jiného než sud, rozhodl se, že se jím stane. Začal papat a přibírat na váze. Zanedlouho se dostal do podvědomí veřejnosti, když díky němu museli ve všech školách vylepšit bezbariérové vstupy, protože Yettyho díky jeho váze museli všude vozit pivovarníci na rudlu. Po dokončení střední školy v oboru zámečník-sexuolog se dostal do Guinessovy knihy rekordů za největší akné v historii lidstva. Díky této vadě byl velmi ošklivý a někteří lidé si ho dokonce pletli s mapou Islandu. Později mu byla nabídnuta práce v brněnském planetáriu na Kraví hoře, kde měl se svou tváří předvádět divákům měsíční krajinu. Yetty ji však odmítl s tím, že nebude dělat lidem šaška. Kéž by tenkrát věděl, jak moc se plete.

Jediná práce, kterou se svojí vizáží dokázal sehnat, byla pozice ve společnosti Deratic s.r.o., kde pro tuto firmu na loukách strašil hady. Mělo to však ošklivé následky, protože se ho báli i zajíci, lišky a medvědi, kteří se v zoufalství vrhali ze skal. A protože nikomu v domě ani na louce medvědi na sýr nechodí, rozhodla se firma Deratic Yettyho propustit.


null

Mikesh

kytara

Jmenuje se prostě Mikeš. Stále však doufá, že si jednou zahraje v nějakém hollywoodském trháku po boku takových hvězd, jako je Halle Berry, Barbara Streisand, nebo Jack Black. Proto si svoje jméno poangličtil a říká si Mikesh. Tímto jménem chtěl dát také světu najevo svoji finanční nezávislost, protože “mikeš” ve španělštině znamená “moje hotovost”.

O Mikešovi se ví, že je velmi technický typ. Po světě se stal známým hlavně svými mobilními telefony a tablety, které vyráběl v kočárkárně paneláku, kde bydlí. Obzvláště jeho tablet Mikerola TD19 byl celosvětově považován za průlom v technologiích mobilních zařízení, avšak mezi uživateli nebyl moc oblíbený pro svoje rozměry a váhu, ale také hlučnost. Tento tablet s úhlopříčkou displeje 4,7” totiž poháněl dieselový agregát s obsahem válců 1,9 litrů. Miki totiž nevěří na baterie, jelikož se musejí složitě dobíjet z elektrické sítě. Podle něho to je jako elektrokolo. Když vám dojde baterie v lese, jste v loji. Kanistr s naftou však u sebe můžete mít vždycky. Mikerola TD19 byl tedy takový domácí garážový tablet a sloužil spíše lidem, kteří si chtěli ve stodole zahrát Angry Birds.

Jeho kariéra jej však omrzela ve chvíli, kdy jeho jméno zahraniční tisk psal jako Mikeś, protože jim Mikesh přišlo na Čecha jako výmysl. V tu chvíli se rozhodl, že se vrhne do šoubyznysu, kde si jeho jméno můžou přetvářet a domýšlet jak chtějí, stejně jako imaginární seznam jeho milenek. První nástroj, který mu přišel do rukou, byla kytara. Sebral ji jednomu bezdomovci na Rooseveltové ulici v Brně, za trest, že mu nechtěl zahrát Stánky od bratří Nedvědů. Svého činu nikdy nelitoval, i když se později dozvěděl, že mu Stánky bezdomovec nechtěl zahrát proto, že už byl od šesti od rána mrtvý.

Na kytaru cvičil pilně a každý den. Zkoušel si pilovat různé techniky a hmaty, leckdy trénoval i dlouho do noci. Zhruba po pěti letech tohoto tréninku se odvázal a koupil si ke své kytaře dokonce i struny. Zanedlouho se stal také významným skladatelem. Jeho dílem je například znělka k televiznímu seriálu Hospic v Oranžových příkopech, který se ovšem nikdy nevysílal a prezident České republiky dokonce nakázal všechny jeho kopie spálit. Prý měla znělka seriálu negativní vliv na lidský nervový systém.

O několik let později se setkal s osobou, jejíž charakterové rysy viděl poprvé v životě. Ihned jej napadlo tohoto člověka zmlátit a tak se stali z Mikeše a Yettyho nejlepší kamarádi. Začali produkovat muziku. Ta však byla jazzovou policií označena za přehnaně hovadskou, proto byli Mikesh a Yetty donuceni pracovat jako vykonavatelé spravedlnosti. Pod dozorem jazzové policie tedy založili nejtvrdší múzickou kárnici v Evropě, jenž dostala jméno podle toho, kdo měl v den jejího otevření svátek – Morčata na útěku. Ve své vlastní káznici si Mikesh společně s Yettym odpykávají svůj trest. A protože trest za vraždu hudebního průmyslu je v této zemi vysoký, předpokládá se, že odtud živí nevyjdou.


null

Ketchup

basa

Karel Jaromír Kečupov, jak sám sebe rád nazývá, byl během svého mládí čestný a pobožný chlapec. Místo oblíbené dětské hry “Na policajty a na zloděje”, hrával hru “Na duchovního a na ministranty”, namísto “Kuba řekl” hrával “Mojžíš pravil” a osahávání dívek vyměnil za pexeso s dinosaury. Jeho vysněným povoláním byl opravář papamobilu a jeho oblíbená kniha byla “Vaříme s Vlkem”, což byla kuchařka našeho kardinála.

V pubertě se mu jedné noci zdál sen, kde se mu zjevil sám Belzebub a řekl mu, že pokud chce dojít sprasení, musí hrozně moc pít pivo a strašlivě hodně poslouchat tvrdou muziku. Kečup se s úlekem probral a oddychl si, že to byl jen sen. Dokud ovšem nezjistil, že byl Belzebub skutečný a že ještě sedí u něho v kuchyni a dojíždí po něm kukuřičné lupínky od snídaně. Pak se vypařil.

Tak se Kečup vydal směrem ke sprasení. Pil pivo, poslouchal death metal, pexeso vyměnil za pekleso a knihu Vaříme s Vlkem vyměnil za Vaříme s vlkem, což je kniha s osmdesáti způsoby pro přípravu jídel z Karkulek. Když už jeho řádění přestalo být ve společnosti únosné, začala po něm pátrat CSOT (Christian Spiritual Operations Team, obdoba CIA) a byl na něho vydán zatykač. Kečup ovšem nepochopil, že slovo zatykač není o tom, že by si s někým sedl na pivo, pár hodin by si tykali a pak šli domů, takže naběhl agentům CSOT přímo do náruče. Ti jej několik dní vyslýchali za použití různých druhů tortúry. V záznamech je například uvedeno předčítání z bible, nucení dívat se, jak kaplani driblují s tenisákem převlečení za balerínu, či lechtání na nohou neidentifikovaným houbovitým tělesem. Po šesti dnech se Kečup ke spolupráci s ďáblem přiznal a skončil tak u soudu.

Před tribunálem se snažil hájit argumentem, že nevěděl, co dělá, protože byl přibližně od své puberty až dodnes pod silným vlivem alkoholu. Soudce tím však neobměkčil a vyfasoval 25 let v Morčatech na útěku natvrdo. Karel Jaromír Kečupov si před nedávnem odkroutil první pětinu svého trestu.

Ještě jedna zajímavost. Kečup se během výkonu trestu v nápravném zařízení MnÚ dvakrát pokusil o sebevraždu. Jednou vypitím čisté kofoly, podruhé pokusem o skoncování s kouřením. Jeho duchapřítomní spoluvězni jej však v obou případech dokázali včas zachránit.


null

Filipínec

bicí

Filipínec byl odjakživa velmi šikovný kluk. Bydlel se svou rodinou na Vysočině a už ve svých třech letech uměl naladit piáno, vykleštit sele, nebo pokosit louku. Když mu bylo čtrnáct, stal se poprvé slavným. Psaly o něm totiž noviny, kde byla umístěna jeho fotografie v levém dolním rohu s popiskem “Tento chlapec skončil jako čtvrtý ve sběru kaštanů.”

Neví se jistě, jak ho zrovna kaštany inspirovaly k jeho dalšímu oboru, ale už v patnácti letech začal pracovat v pornoprůmyslu. Nejprve na pozici takzvaného bradavkového osvětlovače (osvětlovači se v této branži dělí podle toho, na kterou část těla svítí), později byl degradován na nižšího nástěnkáře, když si šlehačkou připravenou k natáčení ozdobil polárkový dort. Ani jako pornonástěnkář se však moc dlouho na vrcholu slávy neudržel a po dvou měsících skončil na úřadu práce. Tam mu po přečtení jeho strukturovaného životopisu nabídli místo v cirkuse, ale principál jej odmítl s tím, že jeho žena má zálibu v mladých chlapcích a kdyby ho kvůli němu podvedla, musel by ji předhodit k večeři hrochovi Ignácovi. A to on zatím nechce.

Trvalo další rok a půl, než si Filipínec našel brigádu u místního klepače koberců, pana Jaroslava Hobliny. Filipínec nafasoval svůj vlastní prakl a musel každý den, kromě víkendů, prášit zákazníkům koberce. Aby mohl údery praklem doma trénovat, koupil mu pan Hoblina bubny značky DW Drums a dva páry dřevěných paliček.

Všechno nabralo nový směr, když si Filipíncova tlučení do bubnů všiml uznávaný americký bubeník Mike Terrana, který právě v tu chvíli na Vysočině houbařil, jelikož je tento kraj ve Spojených státech, hlavně v Buffalu, svými praváky proslulý.

Mike vzal Filipínce s sebou do Ameriky, kde mu ukázal pár fíglů a zlepšováků a zasvětil jej do světa bicích. Není bez zajímavosti, že se tam na krátkou dobu Filipínec dostal i k filmu, kdy měl hrát dvojníka Jasona Stathama. Bohužel, jakmile režisér našel své kontaktní čočky, poslal Filipínce na nejbližší vlak. Po nějaké době hraní s Terranou, kdy u něho Filipínec i bydlel, došla tomuto slavnému bubeníkovi trpělivost, protože se mu z ložnice neustále ztrácela šlehačka a ve sklepě ze dne na den začal bydlet nějaký hroch jménem Ignác. Filipínec tedy musel do vyhnanství.

Nějakou dobu hrál po Spojených státech na ulici, kde od něho čerpal inspiraci například Lars Ulrich z kapely Metallica, který jeho hraní pozoroval, když si ráno chodil pro tlačenku v sezamové bulce. Při běžné kontrole umístění dvoušlapky a hi-haty, kterou preventivně provádí každý měsíc jazzová policie, bylo prokázáno, že má Filipínec prošlé vízum. Musel tedy odcestovat ze země a k tomu byl ještě za špatně umístěnou dvoušlapku doporučen k zadržení a odnětí svobody po dobu jedenácti let.

Kriminály v Česku už však byly plné a navíc by se jeho bubny na žádnou celu nevešly. Filipínec tak byl roku cca 2006 umístěn do kárného zařízení jménem Morčata na útěku, kde si svůj trest odpykává dodnes.


null

Marcelka

zpěv

Marcela Kloktáková je mladá dívka, pocházející z majetné rodiny, a tak není divu, že už ve svých dvanácti letech působila na modelingových molech. Správně, jsou to ta dřevěná mola na Máchově jezeře, kde se kolemjdoucí učí pracovat s plastelínou.

Ještě donedávna měla skvělé vyhlídky na budoucnost, dokud jí však její otec nedohodl sňatek se svým obchodním partnerem plukovníkem Borůvkou z proviantní divize armády Spojených vináren.

Marcelka sňatek rezolutně odmítla a utekla z domu. K překvapení všech ji členové rodiny nehledali a dokonce si poprvé udělali krásné Vánoce.

Marcelku našel až minulý rok Kečup, když se vracel z hospody. Nalezl ji rozcuchanou, neupravenou a podvyživenou před objektivem fotoaparátu v ateliérech nejmenovaného časopisu s moderní dámskou módou. Vzal ji k sobě domů, kde jí představil svého kocoura, nechal ji umýt nádobí a zahrát si na Xboxu. Když ji jednoho večera špehoval ve sprše, zjistil, že Marcelka vůbec, ale vůbec neumí zpívat. Nabídl jí tedy teplé místo v kanceláři státní hudební káznice Morčata na útěku.

Tam jí byla povolena pouze jedna píseň, protože se při vstupní prohlídce u kapelového psychologa zjistilo, že je Marcelka na svůj věk až neuvěřitelný a chválihodný dement.

Od té doby se v Morčatech na útěku občas objeví.

+ Yetty
null

Yetťák

zpěv

Tento chlapec to v životě neměl lehké. Je totiž výsledkem výzkumu vědců, kteří pracovali na mimoděložním otěhotění nikoliv ve zkumavce, ale nyní nově v hliníkovém sudu. Porod tak probíhá velmi jednoduše, kdy se vlastně jen postaví kočárek pod pípu a otočí se výčepní pákou. Novorozenec vypadne přímo do kočárku a odpadá tím i starost se stříháním pupeční šňůry, kdy se místo toho z hlavy miminka jen sfoukne pěna.

A protože Yetty od malička neznal nic jiného než sud, rozhodl se, že se jím stane. Začal papat a přibírat na váze. Zanedlouho se dostal do podvědomí veřejnosti, když díky němu museli ve všech školách vylepšit bezbariérové vstupy, protože Yettyho díky jeho váze museli všude vozit pivovarníci na rudlu. Po dokončení střední školy v oboru zámečník-sexuolog se dostal do Guinessovy knihy rekordů za největší akné v historii lidstva. Díky této vadě byl velmi ošklivý a někteří lidé si ho dokonce pletli s mapou Islandu. Později mu byla nabídnuta práce v brněnském planetáriu na Kraví hoře, kde měl se svou tváří předvádět divákům měsíční krajinu. Yetty ji však odmítl s tím, že nebude dělat lidem šaška. Kéž by tenkrát věděl, jak moc se plete.

Jediná práce, kterou se svojí vizáží dokázal sehnat, byla pozice ve společnosti Deratic s.r.o., kde pro tuto firmu na loukách strašil hady. Mělo to však ošklivé následky, protože se ho báli i zajíci, lišky a medvědi, kteří se v zoufalství vrhali ze skal. A protože nikomu v domě ani na louce medvědi na sýr nechodí, rozhodla se firma Deratic Yettyho propustit.


+ Mikesh
null

Mikesh

kytara

Jmenuje se prostě Mikeš. Stále však doufá, že si jednou zahraje v nějakém hollywoodském trháku po boku takových hvězd, jako je Halle Berry, Barbara Streisand, nebo Jack Black. Proto si svoje jméno poangličtil a říká si Mikesh. Tímto jménem chtěl dát také světu najevo svoji finanční nezávislost, protože “mikeš” ve španělštině znamená “moje hotovost”.

O Mikešovi se ví, že je velmi technický typ. Po světě se stal známým hlavně svými mobilními telefony a tablety, které vyráběl v kočárkárně paneláku, kde bydlí. Obzvláště jeho tablet Mikerola TD19 byl celosvětově považován za průlom v technologiích mobilních zařízení, avšak mezi uživateli nebyl moc oblíbený pro svoje rozměry a váhu, ale také hlučnost. Tento tablet s úhlopříčkou displeje 4,7” totiž poháněl dieselový agregát s obsahem válců 1,9 litrů. Miki totiž nevěří na baterie, jelikož se musejí složitě dobíjet z elektrické sítě. Podle něho to je jako elektrokolo. Když vám dojde baterie v lese, jste v loji. Kanistr s naftou však u sebe můžete mít vždycky. Mikerola TD19 byl tedy takový domácí garážový tablet a sloužil spíše lidem, kteří si chtěli ve stodole zahrát Angry Birds.

Jeho kariéra jej však omrzela ve chvíli, kdy jeho jméno zahraniční tisk psal jako Mikeś, protože jim Mikesh přišlo na Čecha jako výmysl. V tu chvíli se rozhodl, že se vrhne do šoubyznysu, kde si jeho jméno můžou přetvářet a domýšlet jak chtějí, stejně jako imaginární seznam jeho milenek. První nástroj, který mu přišel do rukou, byla kytara. Sebral ji jednomu bezdomovci na Rooseveltové ulici v Brně, za trest, že mu nechtěl zahrát Stánky od bratří Nedvědů. Svého činu nikdy nelitoval, i když se později dozvěděl, že mu Stánky bezdomovec nechtěl zahrát proto, že už byl od šesti od rána mrtvý.

Na kytaru cvičil pilně a každý den. Zkoušel si pilovat různé techniky a hmaty, leckdy trénoval i dlouho do noci. Zhruba po pěti letech tohoto tréninku se odvázal a koupil si ke své kytaře dokonce i struny. Zanedlouho se stal také významným skladatelem. Jeho dílem je například znělka k televiznímu seriálu Hospic v Oranžových příkopech, který se ovšem nikdy nevysílal a prezident České republiky dokonce nakázal všechny jeho kopie spálit. Prý měla znělka seriálu negativní vliv na lidský nervový systém.

O několik let později se setkal s osobou, jejíž charakterové rysy viděl poprvé v životě. Ihned jej napadlo tohoto člověka zmlátit a tak se stali z Mikeše a Yettyho nejlepší kamarádi. Začali produkovat muziku. Ta však byla jazzovou policií označena za přehnaně hovadskou, proto byli Mikesh a Yetty donuceni pracovat jako vykonavatelé spravedlnosti. Pod dozorem jazzové policie tedy založili nejtvrdší múzickou kárnici v Evropě, jenž dostala jméno podle toho, kdo měl v den jejího otevření svátek – Morčata na útěku. Ve své vlastní káznici si Mikesh společně s Yettym odpykávají svůj trest. A protože trest za vraždu hudebního průmyslu je v této zemi vysoký, předpokládá se, že odtud živí nevyjdou.


+ Ketchup
null

Ketchup

basa

Karel Jaromír Kečupov, jak sám sebe rád nazývá, byl během svého mládí čestný a pobožný chlapec. Místo oblíbené dětské hry “Na policajty a na zloděje”, hrával hru “Na duchovního a na ministranty”, namísto “Kuba řekl” hrával “Mojžíš pravil” a osahávání dívek vyměnil za pexeso s dinosaury. Jeho vysněným povoláním byl opravář papamobilu a jeho oblíbená kniha byla “Vaříme s Vlkem”, což byla kuchařka našeho kardinála.

V pubertě se mu jedné noci zdál sen, kde se mu zjevil sám Belzebub a řekl mu, že pokud chce dojít sprasení, musí hrozně moc pít pivo a strašlivě hodně poslouchat tvrdou muziku. Kečup se s úlekem probral a oddychl si, že to byl jen sen. Dokud ovšem nezjistil, že byl Belzebub skutečný a že ještě sedí u něho v kuchyni a dojíždí po něm kukuřičné lupínky od snídaně. Pak se vypařil.

Tak se Kečup vydal směrem ke sprasení. Pil pivo, poslouchal death metal, pexeso vyměnil za pekleso a knihu Vaříme s Vlkem vyměnil za Vaříme s vlkem, což je kniha s osmdesáti způsoby pro přípravu jídel z Karkulek. Když už jeho řádění přestalo být ve společnosti únosné, začala po něm pátrat CSOT (Christian Spiritual Operations Team, obdoba CIA) a byl na něho vydán zatykač. Kečup ovšem nepochopil, že slovo zatykač není o tom, že by si s někým sedl na pivo, pár hodin by si tykali a pak šli domů, takže naběhl agentům CSOT přímo do náruče. Ti jej několik dní vyslýchali za použití různých druhů tortúry. V záznamech je například uvedeno předčítání z bible, nucení dívat se, jak kaplani driblují s tenisákem převlečení za balerínu, či lechtání na nohou neidentifikovaným houbovitým tělesem. Po šesti dnech se Kečup ke spolupráci s ďáblem přiznal a skončil tak u soudu.

Před tribunálem se snažil hájit argumentem, že nevěděl, co dělá, protože byl přibližně od své puberty až dodnes pod silným vlivem alkoholu. Soudce tím však neobměkčil a vyfasoval 25 let v Morčatech na útěku natvrdo. Karel Jaromír Kečupov si před nedávnem odkroutil první pětinu svého trestu.

Ještě jedna zajímavost. Kečup se během výkonu trestu v nápravném zařízení MnÚ dvakrát pokusil o sebevraždu. Jednou vypitím čisté kofoly, podruhé pokusem o skoncování s kouřením. Jeho duchapřítomní spoluvězni jej však v obou případech dokázali včas zachránit.


+ Filipínec
null

Filipínec

bicí

Filipínec byl odjakživa velmi šikovný kluk. Bydlel se svou rodinou na Vysočině a už ve svých třech letech uměl naladit piáno, vykleštit sele, nebo pokosit louku. Když mu bylo čtrnáct, stal se poprvé slavným. Psaly o něm totiž noviny, kde byla umístěna jeho fotografie v levém dolním rohu s popiskem “Tento chlapec skončil jako čtvrtý ve sběru kaštanů.”

Neví se jistě, jak ho zrovna kaštany inspirovaly k jeho dalšímu oboru, ale už v patnácti letech začal pracovat v pornoprůmyslu. Nejprve na pozici takzvaného bradavkového osvětlovače (osvětlovači se v této branži dělí podle toho, na kterou část těla svítí), později byl degradován na nižšího nástěnkáře, když si šlehačkou připravenou k natáčení ozdobil polárkový dort. Ani jako pornonástěnkář se však moc dlouho na vrcholu slávy neudržel a po dvou měsících skončil na úřadu práce. Tam mu po přečtení jeho strukturovaného životopisu nabídli místo v cirkuse, ale principál jej odmítl s tím, že jeho žena má zálibu v mladých chlapcích a kdyby ho kvůli němu podvedla, musel by ji předhodit k večeři hrochovi Ignácovi. A to on zatím nechce.

Trvalo další rok a půl, než si Filipínec našel brigádu u místního klepače koberců, pana Jaroslava Hobliny. Filipínec nafasoval svůj vlastní prakl a musel každý den, kromě víkendů, prášit zákazníkům koberce. Aby mohl údery praklem doma trénovat, koupil mu pan Hoblina bubny značky DW Drums a dva páry dřevěných paliček.

Všechno nabralo nový směr, když si Filipíncova tlučení do bubnů všiml uznávaný americký bubeník Mike Terrana, který právě v tu chvíli na Vysočině houbařil, jelikož je tento kraj ve Spojených státech, hlavně v Buffalu, svými praváky proslulý.

Mike vzal Filipínce s sebou do Ameriky, kde mu ukázal pár fíglů a zlepšováků a zasvětil jej do světa bicích. Není bez zajímavosti, že se tam na krátkou dobu Filipínec dostal i k filmu, kdy měl hrát dvojníka Jasona Stathama. Bohužel, jakmile režisér našel své kontaktní čočky, poslal Filipínce na nejbližší vlak. Po nějaké době hraní s Terranou, kdy u něho Filipínec i bydlel, došla tomuto slavnému bubeníkovi trpělivost, protože se mu z ložnice neustále ztrácela šlehačka a ve sklepě ze dne na den začal bydlet nějaký hroch jménem Ignác. Filipínec tedy musel do vyhnanství.

Nějakou dobu hrál po Spojených státech na ulici, kde od něho čerpal inspiraci například Lars Ulrich z kapely Metallica, který jeho hraní pozoroval, když si ráno chodil pro tlačenku v sezamové bulce. Při běžné kontrole umístění dvoušlapky a hi-haty, kterou preventivně provádí každý měsíc jazzová policie, bylo prokázáno, že má Filipínec prošlé vízum. Musel tedy odcestovat ze země a k tomu byl ještě za špatně umístěnou dvoušlapku doporučen k zadržení a odnětí svobody po dobu jedenácti let.

Kriminály v Česku už však byly plné a navíc by se jeho bubny na žádnou celu nevešly. Filipínec tak byl roku cca 2006 umístěn do kárného zařízení jménem Morčata na útěku, kde si svůj trest odpykává dodnes.


+ Marcelka
null

Marcelka

zpěv

Marcela Kloktáková je mladá dívka, pocházející z majetné rodiny, a tak není divu, že už ve svých dvanácti letech působila na modelingových molech. Správně, jsou to ta dřevěná mola na Máchově jezeře, kde se kolemjdoucí učí pracovat s plastelínou.

Ještě donedávna měla skvělé vyhlídky na budoucnost, dokud jí však její otec nedohodl sňatek se svým obchodním partnerem plukovníkem Borůvkou z proviantní divize armády Spojených vináren.

Marcelka sňatek rezolutně odmítla a utekla z domu. K překvapení všech ji členové rodiny nehledali a dokonce si poprvé udělali krásné Vánoce.

Marcelku našel až minulý rok Kečup, když se vracel z hospody. Nalezl ji rozcuchanou, neupravenou a podvyživenou před objektivem fotoaparátu v ateliérech nejmenovaného časopisu s moderní dámskou módou. Vzal ji k sobě domů, kde jí představil svého kocoura, nechal ji umýt nádobí a zahrát si na Xboxu. Když ji jednoho večera špehoval ve sprše, zjistil, že Marcelka vůbec, ale vůbec neumí zpívat. Nabídl jí tedy teplé místo v kanceláři státní hudební káznice Morčata na útěku.

Tam jí byla povolena pouze jedna píseň, protože se při vstupní prohlídce u kapelového psychologa zjistilo, že je Marcelka na svůj věk až neuvěřitelný a chválihodný dement.

Od té doby se v Morčatech na útěku občas objeví.